Je to zaujmave, ale faktom ostava, ze sa toho vela nezmenilo. Prave preto by som mozno uobil to, co sa mi zda byt spravne. Teda trosku by som zrekapituloval momentalnu situaciu, a predovsetkym, pozrel by som sa do buducnosti. Na to, ako sa moze vyvijat technika, ludstvo, veda, a vsetko s tym suvisiace. Mozno to bude vyzerat ako male scifi, ale to nevadi ;)
V zasade jedina otazka ktora ma zaujma, je otazka buducnosti a toho, nakolko sa vyvinie ludstvo v najblizsom obdobi. Dvadsiate storocie definitivne skoncilo uz pred rokom, a ludia stale nevedia, kam clovecenstvo smeruje. Je to skoda, lebo uz koncom minueho milenia vsetko smerovalo kvazi-istym smerom. Sice v to vecsina jednotlivcov verila, ale nastastie nasli sa aj taki, ktori pochybovali. Jednym z vecnych skeptikov som zrejme aj ja. Nemam na mysli zjadne pochybovanie standardneho typu. Typu ludi, ktori , hoci mozno nie svojou vinou , su intelektom na urovni futbalovych fanusikov. Rad pochybujem opodstatnene, na zaklade faktov a skusenosti. To je presne to, o com by som rad napisal. Takze konecne sa mozno dostanem k veci.
… čítať ďalej

Dnes je v hostinci “u mŕtveho dobrodruha” podozrivý kľud.
Klientela pozostáva zo “štamgastov” a skupiniek dobrodruhov pre ktorých tvorí hostinec v podstate domov. Zhliadnuť sa tu dá naozaj zmes všetkých rás a povolaní. Pozornosť však zaujme skupina osôb sediacich pri obrovskom dubovom stole v rohu miestnosti ktorú kupodivu všetci hostia akoby prehliadali. Až na barmana a pôvabnú čašníčku Eryn ktorá nestíha vymienať prázde poháre na stole za plné. Víno, to najlepšie aké mali pre malého zavalitého elfa v čiernom plášti s kovanou palicou opretou o stôl a tiež pre vysokého dohneda opáleného vychrtlého človeka v hnedej veste kŕmiaceho zbytkami svojho tiež vychrtlého polovlka. “Dones mi čo len budeš chcieť zlatko”, pre dobre oblečeného elfa nespúšťajúceho z nej oči. “Chlast a neco žrat.”, pre drobného hobbita zvierajúceho vrhací nôž a poškulúceho po ostatných hosťoch. A pivo pre vedľa sediaceho hobbita so spáleným obočím a barbara z vačšej časti zosunutého pod stolom zahaleného v čiernom plášti.
Najzváštnešie želanie vyslovil trpaslík ktorý vyžadoval šťavu z jabĺk. Toto želanie však prestávalo byť zvláštnym hneď po tom ako ste si uvedomili že trpaslík má oblečené dievčenské šaty a jeho obojručná sekera je ozdobená kresbou margarétky.
Naozaj bizarná skupinka. … čítať ďalej

Ležíš ve vánku noci a cítiš
jak vosk svíce stéka ti po těle
tak horký, tak plazivý
a pohled se vpíjí do jeho očí

očí snad démona samého
co snesl se k tobě v rouchu noci
a uhranul tě jediným pohledem

ty pootevřené rty
které těžce dýchají
tě svádí k polibku a hříchu

celé tělo pálí voskem a milováním
chvěje se vzrušením
že s ďáblem noc strávíš
a tiše se modlíš k Bohu

že pouze nesníš…

nenormálny: úchylný, chorobný, perverzný, zvrátený, zvrhlý.

…je mnoho pojmov ktore si ludia vymysleli aby s pohrdanim oznacili tych, ktori su podla ich mienky iny. So zavistou odsudzuju ludi ktorych nepoznaju za vsetko o com nic nevedia alebo co nikdy neskusili. Pokrytecky oznacuju ostatnych tymito prazdnymi pojmami za veci ktore konaju , v ktorych nachadzaju potesenie , vzrusenie, ktore ale nespadaju do modelu sporiadaneho obcana, cudneho a pocestneho. Slovami odsudzuju a pritom mozno prave po tychto veciach myslienkami tuzia. Zapudzujete to coho chut nepoznate aby ste v slepych ociach verejenj mienky zostali …. normalny ….

nebojte sa konat a hovorit to na co mate chut. I ja sam sa vam priznam ze som, vo vasich ociach, zvrátený….

gorth

Denni světlo ještě nespatřl
i když žije přes tisíc let
nezná krásu ranních barev nebe
neví jak po ránu otvírá se lekninu květ.
Lidi které v noci potkla
ted spí pod zemí
jen dva vpichy na krku
nechá jako znamení.
Být wampírem je jeho prokletí
ktoré mu čas k žití určuje
od soumraku do svítání
to doba jeho vlády je.
Jeho nepřítel je slunce
které když spaří jednou jen
hned v popel ho zmení
když osvítí ho svým paprskem.
Jen měsíc je jeho společník
a smrt přítelkyne věrná
no je tak vzdálená
a jemu odepřená.
Smutnouý písen o živote spívá
při té písni i zvony přestanou bít
a refrénem je smrt
o které múže jenom snít
Je zavřen na hřbitově spomínek
na všechny které kdy miloval a miluje
ale kde klíč hledať má
“Jen ty ho máš!” na smrt řve.
Ale jeho křik v tichu utone
a k smrti nikdy nedolehle
šeptá andelúm, že když se narodil,
prosí a doufá že taky jednou zemře.

má duše je znavená
má mysl už usíná
hlasno tady zní
to času stárnutí
a lež se plazí kolem nohou
jak jen city bolet mohou
oheň přestál hřát
v očích zústali slzy stát
hvězdy padli do vln moře
zvadla i ta poslendí rúže
plamen svíčky zhasíná
má láska už není nevinná

Některý věci se nemění
napořád zústanou šílený

Povídka zimní, takřka vánoční. Tentokrát nejen o čarodějnicích, ale také o odlišnosti, násilí, bolesti a kupodivu i o naději.
Cestou sevřenou prvním sněhem pomalu kráčí žena. Zcuchané černé vlasy bere vítr, rve krátkou tmavou sukni přetaženou přes kožené mužské kalhoty. Cloumá vlněným pláštěm. A točí se kolem vyřezávané ebenové hole, o kterou se temnovlasá opírá.
Poskytla jim přeci dost času a byla trpělivá, dlouho snesla bič na své nahé kůži a pak žhavé železo a v hloubi duše byla snad i vděčná, vděčná za pocit, jenž bolest přináší vyhořelým. Neboť je vzácné cokoliv cítit, a bolest je jen prostor, jen další prostor, kde se lze pohybovat, cítit a hořet tak, jak plála kdysi, před nánosy času.
Ano, byla trpělivá, chtěla jim poskytnout čas, vyhnout se smrtím! Co si asi pomysleli katovi pacholci, když viděli svá střeva dohořívat jako oheň pasáčků? Co konšelé, nahlížející do černé díry, která byla dříve šatlavou? Spoléhali snad na magickou clonu, jenž měla halit město, na kov preparovaný alchymisty, který jí svíral zápěstí a kotníky? Snad.
Ve chvíli, kdy ji chtěli přinutit pokleknout, zapomněla na příkrov magie a žhavý kov na jejích zápěstích nic nezměnil. Snad ho cítila, ale rozhodně se o něj ve svém hněvu nezajímala. Cítila, jak se kůže škvaří a ze zad jí teče krev, ale o nic z toho se nezajímala, nic nebránilo jejímu ničivému vzteku.
Ano, otevřeli bránu a nechali ji odejít, aniž pohlédli do její tváře, aniž promluvili slova rozloučení. Žila s nimi tak dlouho, pomáhala na svět jejich dětem, léčila jejich rány, pro ně zpívala svá zaklínadla. Žila s nimi? Ne, jen vedle nich. … čítať ďalej

V některých nocích se touha stávala neodbytnou. Vyklouznout mezi rozpálené domy, přikrýt se tmou jako propocenou duchnou a vyhledat ty muže.

Ani čas netlumil naléhavost žádosti, ani práce, ani drogy, ani pitky. Utekla tenkrát. Utekla vůbec? Dá se mluvit o uniknutí něčemu, co vás vždycky v noci znovu vzbudí? Neodbytně? Neslitovně, ale přece jen s uklidňující pravidelností? Není horší být zapomenuta? Horší, trpčí, více ponižující, než být zabita?

Vyšla do temnoty, prosekané pouličními světly, hvězdy lamp plály jejím očím stejně, jako když z nich strhne oponu droga. Teplý asfalt chodníku pod podrážkou, známá čtvrť, pak tma zhoustne, garáže, suterén domu a uzké zatuchlé schody k dunění hudby. Kovové dveře. A za nimi …

Muž za barem zvedl hlavu. “Přišlas? Neradi čekáme tak dlouho. Vlastně vůbec neradi čekáme.” Těžké prameny tmavých vlasů mu visí kolem tváře jako promočené. Muž si vsune do úst ukazovák a když ho vytáhne, rudne na bříšku prstu kapka krve. Nervózně ji slízne a luskne prsty.

“Zavolám ostatní.”
… čítať ďalej

I.

Ohlédnu se po Sivého ryzce, klopýtá na ztuhlých nohách někde na konci průvodu.
Důvěrnost sdíleného sedla a Adalwolfova ruka kolem pasu.
“Zmije,” syčí mi do ucha “tys mi dala.”
“Máš, cos chtěl.” Netrpělivě kopnu patami koně do žeber. “Vlečem se.”
Zachytím pohled jezdce po mé pravé ruce. Kapitán stráže, ten, který mi v noci uhýbal, se na mě šklebí. Vypláznu jazyk. Ať. Myslete si, co chcete, sebranko bídná. Ať.
Pravidelný dusot kopyt a pach koňského potu. A stejný les, kterým jsem hnala svou klisnu. Tentokrát bez zoufalství. Tentokrát mám na patře chuť vzlyků krále. Ať.
Městská brána, smeknuté čapky, nahrbené hřbety. Narovnám záda. Tak takové to tedy je, nedívat se lidem do tváře zespodu. Už nikdy se nebudu klanět, umíním si. Už nikdy nikomu.
Hold jistě patří králi. A králem je muž, kterého jsem viděla plakat. Nadnáším se v sedle. Tak takové je tedy vítězství.
… čítať ďalej

“Pane, vy jste král?

Muž v zdobené lovecké kamizole se otočí a tětivy kuší jeho lučištníků nezadrnčí jen proto, že jsou všichni příliš ohromeni. Zimničně se otřesu, jak mi podzim mokře leze pod kazajku. “Musím s váma mluvit. Podívá se na mě. Má hnědé oči jako honící pes, lokny upravené lazebníkem a začínající podbradek. Možná je to opravdu král.

“Když se mnou moji poddaní chtějí mluvit, většinou to dělají jinak. Stahuje se kolem mě kruh mužů, v procovských šatech, se zdobeným válečným nářadím.
“Pane, prosím” Neměla jsem si té pálenky na kuráž dávat tolik. Jestlipak má král šikovné katy? Nejspíš, to nejspíš.
“Musím Vám něco říct. Zvednu k němu oči a pátravě se na něj dívám. “Jsi taky taková svině jako ten tlusťoch, řekni? pomyslím si.
Kapitán stráže mě neurvale popadne za rameno. “Prosím za prominutí, Výsosti, mysleli jsme si, že tu jen pomáhá lovčím.

Vytrhnu se mu.. “Pane, padl pode mnou kůň, když jsem sem jela. V životě jsem za žádným tolik nepospíchala. Vyslechněte mě, jen chilku. A tentokrát mi v očích vyskočí slzy jako na zavolanou. Namáhavě polykám, abych je zvládla, abych se nerozbrečela hladem, zimou, napětím a nevyspáním, abych tu nebulela beznadějí a hryzavým pocitem viny jako obyčejná postrašená coura.

Muži si rozpačitě popotahují kníry, náhle bezradní nad ženským brekem.
… čítať ďalej

I.

“Utíkej!” Sivý se otočí od okna a tvrdě mě postrčí směrem k zadním dveřím. “Seber se a zdrhej. A hleď, aby tě nechytili. To se nám ten tvůj zbojník vyplatil.”
Zoufale se k Mistrovi přivinu. “Sivý, voni tě zavřou.”
“Asi ne, asi mi daj kytku růží.” Strká mě ke dveřím a tiskne mi do ruky váček s penězi a pak … svůj meč. “Vem si ho, štěně.”
Překvapeně k němu vzhlédnu. “A ty?”
“Tam, kam mě strčej, ho potřebovat nebudu. A nechci, aby se s ním oháněl nějakej ňouma. Zdrhej, povídám.”
Trochu mu zadrhne hlas, jen malinko, a pak se zas vrátí k učitelskému tónu.
“Koukej se do ničeho nenamočit, malá. A moc nechlastej a…”
Rány na dveře zesílí. “Zkrátka, dávej na sebe pozor, děťátko.” dokončí ironicky a popožene mě plesknutím přes zadek. Rozběhnu se ke dveřím a slyším, jak biřici venku řvou a pak Sivého chladný hlas: “Hned to bude, pánové.”

II.

Je noc, drobně mží a větve skřípou smutnou písničkou. Tisknu se k Sivého klisně a je mi tak mizerně, jak mi nebylo od těch dob, kdy jsem se pod plachtou vozu vydala objevit ten velký zázračný svět, který určitě skrývá jen samou radost. Ne, už nejsem zatoulaná malá holka, teď jsem vydala bídě a hlenu šatlavy jediného člověka, na kterém mi za poslední léta záleželo.
Měla jsem zůstat s ním… Ne, dobře vím, co se ve vězeních obvykle s holkou dělá a Sivý mě nemusí slyšet, jak křičím pod ranami, jak v okamžiku, kdy se trhají šlachy, začínám škemrat o milost. Alespoň tohle nemusí.
Opřu se o strom a dýchám, zhluboka, až mě v plicích bolí. Fňukání ještě nikoho nezachránilo, je přece cesta, musí být nějaká cesta, jak ho dostat ven. A já ji musím najít… anebo chcípnout, chcípnout tak bídně, jak si za svou hloupost zasloužím.
… čítať ďalej